Když jsem celé dny doma, chodím častěji na procházky po okolí. Někdy jen jdu a koukám, někdy přemýšlím, co budu dělat až se vrátím domů a někdy se mi začnou honit hlavou hodně zajímavé věci 😀
Teď nedávno jsem se vydala obejít rybník, kde jsem jako náctiletá často jezdila na kole. Byl krásný podzimní den. Po úvahách, proč jsem se tolik navlékla, když sluníčko praží jak o závod, jsem si začala vzpomínat právě na časy, kdy jsem tudy jezdila.
Na kole jsem se tudy tehdy vracívala z brigády do rodného domova. Teď jsem si vybavila přímo konkrétní situaci. Vzpomněla jsem si v jedné zatáčce mezi keři a polem, jak jsem tudy jela jako devatenáctiletá opačným směrem, než jsem dnes šla.
Najednou jsem před sebou měla celé svoje tehdejší trápení. Tenkrát se mi na tomhle místě honily hlavou myšlenky ohledně mého prvního pohlavního styku. Měla jsem v tu dobu první vážnou známost. Nějaký čas už jsme se tehdy scházeli a já věděla, že TO teď někdy přijde.
Byla jsem prvně zamilovaná, ale bála jsem se dotyčnému se svými obavami s prvním sexem svěřit. Nechtěla jsem mu říkat, že bude můj první. Styděla jsem se a bála, jaké to celé bude… Dneska mi to přijde úsměvné a ráda na celé tohle období života vzpomínám.
Co tím chci říct?
Že se stále vyvíjíme a v každé fázi života nám jako velká tragédie připadá něco jiného. To, čím se trápím dneska, budu s velkou pravděpodobností brát za pár let jako banalitu.
Ano, nemusí to tak být vždycky – možná to moje aktuální trápení bude v mých očích i za pár let jako negativní zkušenost… ale v tom případě si zpětně možná řeknu „Překonala jsem to“, „Poprala jsem se s tím“ aneb co tě nezabije, to tě posílí.
Ono totiž časem všechno pomine. Čas si všechno s sebou odnese. Časem.
A čas nejde vzít zpátky. Je to spravedlivé. Čas plyne stále dopředu a nikdo z nás s tím nic neudělá.
Čas všechno vyléčí. Je to ten nejspolehlivější lékař 🙂
Po téhle vycházce mě napadly další příklady, kdy čas „moje velké tragédie“ vyléčil.
- Jako malá jsem se bála chlapů – ano, prý jsem se bála i vlastního táty, o dědečkách a dalších mužích, v jejichž blízkosti jsem se zhruba do tří čtyř let pohybovala nemluvě (časem jsem začala mít všechny zmíněné nadevše ráda, na taťku a dědu dnes nedám dopustit :))
- Jednou jsem ze školky omylem přišla s kapsami u kalhot plných kostiček z nějaké stavebnice – mám to jako zábleskovou vzpomínku, byla jsem vystresovaná, že na to přijdou rodiče nebo že se ve školce budou zlobit… Rádoby tajně jsem si druhý den oblékla ty stejné kalhoty, abych na tajňačku kostičky vrátila. Bála jsme se dalších pár dní, než to vyšumělo a nikdo mi nic neřekl.
- Stýskání po domově a rodičích na letních táborech – vlastně jsem na takové akce jezdila vždycky ráda, ale při každém takovém týdenním nebo dvoutýdenním odloučení od rodičů jsem si prožívala „traumíčka“, probrečené večery do polštáře byly někdy na denním pořádku. To jsou krásné problémy, říkám si dnes 🙂
- Na základce jsem si usmyslela, že se mi v mojí třídě nelíbí – asi jsem z toho byla hodně ztrápené dítě, protože mě naši přendali na jinou základní školu v okolí. Byla jsem tam hodně nešťastná, chyběli mi kamarádi z té původní školy. Doma jsem se to ale neodvážila přiznat, protože jsem byla vděčná, že mi vyhověli. Zpětně si vzpomínám, že jsem do nové školy chodila opravdu s nechutí. Hodně jsem to v sobě jako ta asi třináctiletá holka řešila. A dneska? Upřímně je mi jedno, kam jsem chodila do deváté třídy.
- Pak tu byly vztahy – nebo konkrétně ten první, ta výše zmíněná první láska. Rozchod jsem hodně špatně nesla. To byla otázka měsíců, možná spíš i let, než jsem se z toho oklepala úplně. Ale opět tu bolest čas vyléčil 🙂
S takovými příklady bych mohla pokračovat dál a dál.
Proč to ale celé píšu?
Letos jsem si zažila další velký rozchod a pak nato hned jedno hodně nečekané těhotenství. Když jsem šla kolem toho rybníka a vzpomněla si na svůj první sex (a jak jsem to tehdy prožívala), bylo mi líp :)) Prostě to je úsměvné 😀
Najednou mi přijde, že je všechno jedno, že se všechno nějak děje. A ať si o tom teď myslíme cokoliv, za nějaký ten čas, se nad tím pousmějeme nebo na to prostě budeme s láskou vzpomínat.
Jsem obyčejná holka, které mateřství dost zásadně změnilo život. Nejdřív jsem nevěděla, jak nové období uchopit. Jak zůstat sama sebou. Řekla jsem si ale DOST. Dost s litováním se. Přišlo to, co jsem potřebovala. Zpomalení. Přijímám všechno tak, jak přichází a jsem rozhodnutá z toho vytřískat maximum. Chci inspirovat právě tebe, pokud se ti změnil život podobně jako mně a nebo prostě hledáš nějakou novou příležitost, jak začít jinak. Podle sebe. Chceš se stát svým vlastním pánem ve všech směrech? Klikni SEM a udělej první krok k životu, ve kterém se nebudeš muset nikomu podřizovat 🙂