Kdo jsem
Na následujících řádkách jsem se vypsala z toho, co mě potkalo v roce 2024 a proč jsem založila tenhle blog. Teď už jsem TADY. Ale tak jako tak, stále jsem to já 🙂
Jsem milovnice cestování, přírody, koncertů a festivalů. Miluji svoji práci vlakvedoucí, která mi umožnila žít bez sterotypu, tedy tak, jak jsem si vždycky přála.
Tohle všechno byl do nedávna můj životní styl. Za poslední rok jsem jsem navštívila Švýcarsko, Maďarsko, prošla Mallorcu od jihu k severu, procházela se po vysněných levádách na Madeiře a vlakem se dojela vykoupat na polský Hel.
S kamarádkama jsem obrážela koncerty a podobné akce, měly jsme nakoupené lístky na festivaly. Čekalo mě bezstarostné léto.
To se ale nekonalo. Tady začal můj následující příběh…
Taaakže...
Pomalu, ale snad jistě se začínám zdrchávat ze svých zásadních rozhodnutí uplynulého půlroku. Chci vám, milé nastávající maminky, i vy ostatní náhodní kolemjdoucí, kteří třeba potřebujete nakopnout, vyprávět svůj příběh nečekaného, neplánovaného, ale krásného těhotenství.
Dneska jsem v šestém měsíci. Na miminko se těším, povídám si s ním, jsem v klidu doma, za tatínkem děťátka jezdím na návštěvy, aby viděl, jak ten malý rošťák roste a jak už umí kopat.
To jsem ale trochu předběhla. Do pátého měsíce to se mnou bylo jako na houpačce. Když jsem si udělala těhotenský test a výsledek byl pozitivní, nedokázala jsem tu informaci zpracovat. Byla jsem hodně krátce po rozchodu s bývalým přítelem. Kdo je ale tatínkem mi došlo hned a bývalý přítel to nebyl…
Ani v tu dobu jsem ještě nečekala, jaká trápení mě ohledně vztahu k miminku, k nové známosti a zpětně i bývalému příteli, čekají. Začalo mi léto plné emocí jako na horské dráze. Nic takového jsem si do té doby nebyla schopna představit.
I přesto, že jsme se s partnerem, který je tatínkem, opravdu sotva znali, nenapadlo mě mu to neříct. Jela jsem tedy za ním a novinu mu oznámila. On po dítěti toužil už dlouho, mně prý věří, věří, že spolu to zvládneme, ale rozhodnutí, jestli si miminko necháme, nechá na mě. Pro legální interrupci jsem tehdy měla zhruba měsíc na rozhodnutí.
Je potřeba dodat, že od sebe s partnerem bydlíme daleko. Není to vzdálenost na každodenní dojíždění. On byl od téhle chvíle přesvědčený, že se k němu do porodu přestěhuji.
Já mu věřila, od rána do večera mi bylo blbě a on pro mě byl oporou. Neměla jsem ranní, ale celodenní nevolnosti. Chodila jsem normálně do práce. Jsem vlakvedoucí, tu práci miluju, ale v tomhle období to pro mě bylo utrpení. Vstávání brzy ráno nebo naopak ježdění do pozdního večera jsem dávala hodně ztěží. Naštěstí jsem nezvracela, ale žaludek jsem měla celé dny na vodě. Nevěděla jsem, jestli jíst, nejíst nebo co jíst. Každý den jsem jen chtěla večer spadnout do postele a spát.
Jak to bylo dál?
V tomhle stavu jsem nebyla moc schopná zdravě uvažovat. Rozhodla jsem se, že si miminko necháme. Pak zase že ne. Ale vnitřně jsem to hodně špatně nesla. Nechtěla jsem takový zásah do těla jako je interrupce, říkala jsem si, že aspoň budu mladá matka a že s partnerem se nějak sžijeme, že to pak prostě nějak bude. Asi týden jsem celé dny probrečela.
Objednala jsem se ke gynekoložce dřív, než jsem měla jít na další kontrolu s tím, že se na možnost interrupce zeptám.
Partner večer před návštěvou lékařky a po několika mých v kuse probrečených dnech přijel a ubezpečil mě, že to zvládneme, ale že když se rozhodnu pro potrat, nic mi zazlívat nebude.
K paní doktorce jsem šla, ale otázku na možnost interrupce jsem nevyslovila… Miminko je zdravé, srdíčko tluče, jak má.
Takže jedeme dál. Seznámila jsem se s partnerovo rodiči, on s mými. Obě návštěvy rovnou s oznámením o vnoučeti.
Dalších pár týdnů jsme žili v tomhle duchu, navštěvovali se, mluvili o miminku, mně bylo od rána do večera blbě, chystala jsem se novinku oznámit v práci, abych mohla ze směnného provozu jít na rizikové těhotenství. Chvilku by se to zdálo být celé v pořádku.
Ve mně ale stále byla myšlenka na stěhování. To nedám, věděla jsem někde uvnitř. Nepřestěhuju se za člověkem, kterého neznám ani ne půl roku, desítky a desítky kilometrů daleko od mojí rodiny a známých. I když ho mám ráda. I když je to otec mého dítěte.
Partner to nesl těžce. Na jednu stranu to chápu, z děťátka má opravdu radost a těšil se na šťastnou rodinku, ale já nebyla schopna připustit, že opustím domov, zrovna když budu poprvé v životě rodit. To malinký potřebuje šťastnou mámu a já měla hodně silný pocit, že v cizím městě s minimem známých šťastná nebudu. Neměla jsem v tu dobu náladu dělat si nové kamarády. Chci kolem sebe mít „svoje“ lidi.
Začala jsem si vyčítat, že všechna má rozhodnutí do teď byly samé velké chyby. Do toho se mi začalo stýskat po bývalém příteli, se kterým jsem se rozešla těsně před otěhotněním. VŠECHNO JE ŠPATNĚ, nic jiného mi hlavou neběželo. Začaly několikatýdenní muka. Nevěděla jsem, co se sebou. Kdyby terapeuti v okolí objednávali na počkání, hned bych tam byla. Ale cokoliv dopředu mi přišlo zbytečné. Chtěla jsem se jen dát co nejdřív psychicky do pořádku, hlavně kvůli děťátku.
Měla jsem vůči němu výčitky. Za to do jaké neuspořádané rodiny se ho chystám přivést, že jsem to nezvrátila a celé nezastavila, dokud to ještě šlo. Měla jsem výčitky vůči rodině a přátelům, kteří mi byli všichni hodně velkou oporou – co to na ně sypu za svoje problémy…, vyčítala jsem si. Vždyť si za to všechno můžu sama. Nezodpovědně jsem otěhotněla a pak se nezodpovědně rozhodla si dítě nechat.
Špatné svědomí pokračovalo…
Měla jsem výčitky také vůči bývalému příteli. Po otěhotnění jsem si naše odloučení nezvládla v sobě zpracovat, řešila jsem jiné věci. Rozchod byl z mojí iniciativy a já toho začala hodně litovat. To už jsem ale byla v pátém měsíci. Přišla jsem si jak ve špatném filmu. Tohle se přece nemůže dít mně. Pocházím z úplné a šťastné rodiny. Situaci, kterou jsem si pro sebe připravila, jsem si nebyla do té doby schopna představit.
Když jsem vybrečela dostatek slz, začala jsem přemýšlet o mém bývalém vztahu. Nebyla jsem v něm šťastná, ale přesto se mi teď po příteli stýská. Neměla jsem to zpracované. Nebyla jsem dospělá, doteď nejsem. Ale mám pocit, že to děťátko a uvědomění, že to, jak jsem se s bývalým přítelem měla dobře, i když jsem stále viděla nějaké chyby, mě na cestu k dospělosti dost nasměrovává.
Bez téhle velké rány, té změny, která se mi za posledních pár měsíců stala, bych si neuvědomila, co jsem měla před tím. Za tímhle uvědoměním bylo hodně slz a bezesných nocí. Čas ale zpátky nevrátím. A čas také tyhle bolesti vyléčí.
Rozhodla jsem se za tuhle lekci být vděčná. Tak jednoduché a zároveň složité to je.
Já se teď těším na miminko. Jeho tátu mám ráda. Věřím, že budeme dobří rodiče. Ta dušička, která za námi za chvíli vyleze na svět, si nás vybrala. Dává nám tím lekci a já ji s radostí a pokorou přijímám. I když vím, že to ještě bude dlouhá a složitá cesta.
Rozhodla jsem se svůj příběh sdílet, protože věřím, že to může mnohým budoucím maminkám pomoct. Před pár měsíci jsem hledala podobné příběhy o nečekaném a neplánovaném těhotenství. Ne o nechtěném, protože já jsem děťátko od začátku chtěla, ale absolutně jsem netušila, jak se té nové situaci postavit.
Jsem připravena s vámi sdílet informace o mém prvním a druhém trimestru, troufám si říct, do teď pro mě nejtěžším období v mém životě.
Moje cesta ale zdaleka neskončila, sbírám další zkušenosti s obyčejnými i neobyčejnými radostmi a starostmi v těhotenství, které ráda předám dál. Sledujte mé příběhy a nechte se jimi inspirovat, uklidnit, pohoršit nebo jak je libo 🙂
