Do teď jsem si tu odkládala příběh devíti měsíců očekávání. Je na čase ho ukončit :).
Těhotenství pro mě nebylo to nejkrásnější období v životě. Spíš skoro naopak. Na porod jsem se opravdu těšila.
Toho těšení jsem zalitovala jen na začátku kontrakcí. Přišlo to dost intenzivně. Ale což, miminko ven stejně jednou muselo. Chvilku jsem si to protrpěla, ale porod to byl krásný, rychlý a bez komplikací, za to děkuji znovu a znovu. Myslím, že jsem to měla za odměnu za to, že jsem si těhotenství prostě neužívala.
Takže od začátku…
Zhruba dva měsíce před termínem, mě paní doktorka začala strašit předčasným porodem kvůli zkrácenému čípku. Čekala jsem to pak každým dnem. Můj chlapeček si ale počkal na svůj čas a na svět přišel jen o den dřív oproti termínu podle ultrazvuku.
V ten den jsem se vzbudila v pět ráno. Myslela jsem si, že se dojdu vyčurat a zase zalezu do postele. Jen co jsem vstala, bylo mi jasný, že mi začíná odtékat plodová voda. Stihla jsem to doběhnout do koupelny, nikde ani loužička :).
Zároveň s tím mě hned začalo dost bolet břicho. Nebyla jsem si jistá, jestli jsou to kontrakce, ale byly. Do té doby mě nenapadlo, že mohou přijít najednou s odtokem plodové vody.
Zvládla jsem si ještě dát sprchu. V hlavě jsem měla zafixováno, že po odtoku vody by se mělo do hodiny dojet do porodnice. V klidu jsem se oblékla, a se sílejícími bolestmi jsem v půl šesté probudila budoucího tatínka. Před šestou jsme byli v porodnici.
Když jsme vystupovali z auta, viděli jsme do vchodu porodnice vstupovat další pár s taškami. Do teď nechápu, že do menší porodnice jsme přijeli rodit dvě najednou v úplně stejný čas :)J (pak jsme spolu byly tři dny na pokoji :)).
Na příjmovém pokoji jsem ležela napojená na monitor pro zjištění ozev miminka. To už nevím, jak dlouho, tady jsem začala ztrácet pojem o čase. Kontrakce byly silnější a silnější. Postupně jsem nezvládla ležet, pak ani sedět, nevěděla jsem coby. Když mě odpojili od monitoru, klekla jsem si na zem a nejradši bych se ani nehla :).
Už od tohohle příjmu jsme tam měli jednu moc milou sestřičku/porodní asistentku, která tam s námi byla až do konce. Nikdo jiný z personálu tam podobu porodu nebyl. Až když malý vylezl, přišla se podívat paní doktorka a další sestřička.
Z příjmového pokoje jsem tedy silou vůle došla na porodní pokoj. Zase jsem si klekla na zem a odmítala se hnout. Sestřička mi nabízela klystýr. Chtěla jsem ho, ale nebyla jsem si jistá, jestli už by to nebylo nad moje síly. Pak si ale uvědomila, že je v celé budově havárka vody, tak že to stejně nepůjde. A bylo vyřešeno. Stejně tak mi několikrát nabídla sprchu. Se stejným výsledkem.
Dopředu jsem si představovala, jak tuhle dobu strávím právě ve sprše a na gymnastickém míči. Ani na jedno jsem však v tu chvíli neměla pomyšlení. Takže nějaká havárka vody mi byla jedno :). Kontrakce byly tak silné, že jsem se nemohla pohnout.
Hodně ztěžka jsem se ze své jediné únosné polohy v kleče na podlaze přesunula na porodní gauč. Tam jsem si postupně lehla na bok a nohama objala velký polštář, který je součástí gauče. V téhle poloze už jsem zůstala, dokud miminko nevylezlo.
Budoucí tatínek mi seděl za hlavou. Téměř jsem ho nevnímala. Stejně tak tu milou sestřičku, kterou bych ale za žádnou jinou nevyměnila :). Tu bolest jsem si dopředu neuměla představit, tlačila jsem s obličejem zabořeným do toho polštáře :D. Ale jakmile byl chlapeček celý venku, přišla neskutečná úleva. Fyzická a postupně i psychická, že to, na co jsem celé ty měsíce čekala, jsem zvládla.
Ta porodní asistentka byla opravdu úžasná. Porodní plán jsem sepsaný neměla, ale ona se mě postupně celou dobu ptala, co je pro mě důležité a co ne. I když jsem ji sotva vnímala a odpovídat jí, bylo docela nad moje síly, tak jsme se nějak dorozuměly a já jsem za průběh celého porodu moc a moc vděčná.
Chlapeček tedy přišel chvilinku po půl deváté ráno. Celý můj porod tedy trval tři a půl hodiny, prý sen každé ženy :). Hned jsem ho dostala k sobě k prsu. Zůstali jsme tam takhle asi dvě hodinky (asi v polovině tohohle času ho sestřička vzala zvážit a hned jsem ho dostala zpátky).
Po těch dvou hodinkách jsem se poprvé postavila. Už krásně zlehka, všechna bolest odešla. Miminko dostalo postýlku a v té jsem si ho odvezla na oddělení šestinedělí. Milé paní asistentce jsem poděkovala a rozloučily jsme se.
Na pokoji jsme chvilku byli sami my tři – já, tatínek a chlapeček. Byla jsem v euforii, dostala jsem k obědu zeleninovou polévku a těstoviny s rajskou, chlapeček spinkal a postupně jsem začala psát rodině a známým.
Pak přišla druhá maminka, která porodila chvíli po mě. A začali tři dny a noci nevyspání, kdy se naše dvě miminka střídala v pláči, kojení a přebalování. Dveře se nám netrhly. Samá lékařská kontrola, vizity a návštěvy… Byla to jízda 🙂 A doma to pokračuje 🙂 Ale pořád si stojím za tím, že jsem ráda, že to mám za sebou. Tahat se s miminkem je lepší než s bříškem 🙂
Každá to máme jinak. A to je na tom všem to hezké. Nejde dát návod na to jak porodit, jak si užít těhotenství nebo celé mateřství. Každý jsme jedinečný a každý žijeme ten svůj příběh.
Přeji Ti, ať je ten Tvůj jen a jen Tvůj a co nejvíce podle Tvých představ.
Jsem obyčejná holka, které mateřství dost zásadně změnilo život. Nejdřív jsem nevěděla, jak nové období uchopit. Jak zůstat sama sebou. Řekla jsem si ale DOST. Dost s litováním se. Přišlo to, co jsem potřebovala. Zpomalení. Přijímám všechno tak, jak přichází a jsem rozhodnutá z toho vytřískat maximum. Chci inspirovat právě tebe, pokud se ti změnil život podobně jako mně a nebo prostě hledáš nějakou novou příležitost, jak začít jinak. Podle sebe. Chceš se stát svým vlastním pánem ve všech směrech? Klikni SEM a udělej první krok k životu, ve kterém se nebudeš muset nikomu podřizovat 🙂