V životě se má člověk pořád na něco těšit. Vždycky jsem se tak snažila to tak mít. Na nějakou cestu, kulturní akci, konkrétní setkání,…
Někdo se každý týden těší na víkend, každý rok na dovolenou, možná Vánoce,…
Považuji to za takovou berličku, že vím, co je teď můj cíl. Proč každý den dělám i to, do čeho se mi zrovna nechce – abych se dočkala té chvíle, na kterou zrovna čekám.
Chvilkama mě teď mrzí,
že se nemůžu těšit spíš na nějakou tu cestu. Jak ráda bych teď někdy místo oblečků a vaniček nakupovala letenky. Nebo lístky na fesťáky na léto…
AAALE, trochu už mě to přešlo. Ono to přijde zase. Jen (hlavně) tenhle rok bude prostě jiný. A já si postupně začínám zvykat, že je to tak v pořádku. Že tohle je jen období něčeho trochu jiného. A to jen do doby než to všechno „nové“ s tím vším „starým“ neskloubím dohromady.
Takže se teď těším na POROD.
Jakože fakt hodně se na něj těším. Míchá se mi v tom spoustu pocitů a důvodů, proč to tak je. Dřív jsem si myslela, že se ho budu spíš bát, až se to bude blížit. Že na něj nebudu pospíchat, že na to vnitřně nejde pořádně být připravená.
Jak jsem na něj připravená, je mi docela jedno. Nechci se moc rouhat, ale věřím svému tělu. Přece to nějak bude, miminko ven musí (tohle slovo nemám ráda, ale v tomhle případě sedí) v každém případě. Nevyhnu se tomu, i kdybych se toho bála.
No, ale já se nebojím a trochu zvláštní mi to přijde. Postrádám ten strach z neznámého.
Možná je to tím, že se už opravdu dost nudím. Mám takové ty stavy, kdy si přijdu, jak opilá. Když si to uvědomím, tak se tomu po osmi měsících abstinence ještě víc směju. V takovém stavu se směju sama sobě a říkám o tom miminku, jak jsem střelená. Chodím z pokoje do pokoje, dělám na sebe ksichty do zrcadel a povídám si o ničem a o všem.
Pak se to zlomí. Ležím na gauči, v jedné ruce knížku, v druhé mobil. Nevím, co by, nic mě nebaví a jsem zároveň unavená a plná energie.
Mám chuť si jít zaskákat na trampolínu, mám chuť skočit do postele břichem napřed.
Večer jdu spát. Po dvou hodinách převalování a domlouvání miminku, že je noc a tudíž se spí a ne kope (namlouvám si, že se teď v bříšku takhle unaví a pak bude spát, tak schválně), si jdu po půlnoci dát musli s mlíkem. Pak spím do desíti dopoledne. Když se mi náhodou povede usnout dřív, probudím se po pátý ráno, dám si snídani číslo jedna a jdu znovu tak do desíti spát, pak snídaně číslo dvě.
Větší starosti teď nemám a to mě ubíjí.
A proto se asi těším na den D, kdy miminko prostě vyleze. Má to podle mě spoustu výhod.
- Bude to roztomilý.
- Skončí tohle šílený období, ke kterému mám během posledních měsíců různě měnící se výhrady.
- Začne mi jiný režim (konečně!). Bude se něco dít. Počítám s tím, že první týdny budou nejspíš těžké. Ale bude to změna. Uf. Už. Aby.
- Začne vedle mě růst nový človíček, pro kterého budu ta nejbližší osoba. Jo, už se to ve mně probouzí. Nějaký mateřský pudy jsou tady. DÍKY!
- Zbavím se bříška. Bude to zase celé moje tělo. Nebudu se muset bát, že špatným pohybem omezuju někoho dalšího. Budu se moct normálně hýbat.
- A ta poslední, nejsobečtější, výhoda, na kterou se po porodu těším – moje svoboda. Ano, bude to všechno (trochu) jiné s dítětem, ale prostě NEVĚŘÍM, že si to nebudu moct zařídit tak, abych se nemusela oproti DOBĚ PŘED, omezovat. I z předpokladu, že na prvním místě pro mě bude miminko. Myslím si, že to bude třeba pár měsíců trvat, ale věřím, že ta chvíle, kdy si řeknu, „takhle je to správně a takhle jsem šťastná“, přijde ještě letos.
Jsem ráda, že se dá dneska najít spousta maminek, které o tom píší, které si mateřskou dovolenou užívají opravdu jako dovolenou. Dává mi to naději, inspiraci a víru v to, že já to tak budu mít taky. Už se na to prostě těším. Ale o tom spíš zase jindy. Až to konečně bude na programu mých dní.
Teď mě tedy čeká ještě několik dnů až týdnů, „tupého čekání“. Tak mi to přijde mezi výše zmíněnými výkyvy stavy velké euforie a naprosté zoufalosti – že prostě jen tupě čekám, až mi praskne voda. Ne v řádu hodin, ale těch týdnů. Nic jiného velkého do té doby na práci nemám.
Stále držím klidový režim kvůli zkrácenému čípku. Po chvilkách čtu, maluju, občas se provětrám před barákem, občas pustím televizi. U ničeho z toho ale neudržím moc dlouho pozornost. Prostě mě to nebaví. A vrchol pro mě byl, když jsem zjistila, že nemůžu skládat puzzle, protože při tom mimčo moc mačkám.
Miminko už má kde spát, až přijdeme domů (všechno má prostě připraveno). Já jsem do porodnice sbalená.
A tak prostě jen TUPĚ ČEKÁM.
Chce to jen čas. Odpočítávám dny, kdy už bude porod bezpečný.
A přímo samotný porod? I na ten se těším. Jsem divná? Je to nový zážitek. Někde se popisuje jako součást sexuality ženy. Jsem na ten proces zvědavá.
Jak jsem občas, dost nevyrovnaná, hormony se mnou cloumají na denním pořádku, tak jsem zvědavá, co se mnou udělá samotný porod. Mám k tomu respekt, protože vím, že to právě s hormony dokáže zamávat různě. A proto to chci brát jako pozitivní věc, jako to, na co se těším. A jsem ráda, že navzdory všem změnám mých nálad, mě tohle těšení se na tu chvíli, drží.
Bude to bolet? Asi jo.
Ale to bolí i být 12 hodin na nohou v práci (ano, je to asi neúměrné přirovnání, ale co…) a přesto tu práci miluju. Bolelo mě spát na Mallorce, po probdělý noci na letišti, venku ve větru a zimě a pak jít s krosnou na zádech celý den do kopce. A přesto bych to nahned udělala znovu.
Taaakže, možná to zažiju jen jednou za život a stoprocentně mě to teď vytáhne z těch mých líných dnů. A mimiko kope tak silně, že už prostě chce ven. Těším se, až mu to dopřeju.
Jsem obyčejná holka, které mateřství dost zásadně změnilo život. Nejdřív jsem nevěděla, jak nové období uchopit. Jak zůstat sama sebou. Řekla jsem si ale DOST. Dost s litováním se. Přišlo to, co jsem potřebovala. Zpomalení. Přijímám všechno tak, jak přichází a jsem rozhodnutá z toho vytřískat maximum. Chci inspirovat právě tebe, pokud se ti změnil život podobně jako mně a nebo prostě hledáš nějakou novou příležitost, jak začít jinak. Podle sebe. Chceš se stát svým vlastním pánem ve všech směrech? Klikni SEM a udělej první krok k životu, ve kterém se nebudeš muset nikomu podřizovat 🙂