Měla jsem v plánu psát o tom, jak se chci o letošních Vánocích vyhnout nostalgii. Jakože nechci ty letošní porovnávat s těmi předchozími. To já dělám totiž vždycky ráda. Ráda hodnotím, co se za ten rok stalo a jak v důsledku toho Vánoce trávím.
Ne že bych si vůbec nevzpomněla a nějak nesrovnala loni X letos. Ale nějak mě to netíží. Jsem tak ráda, že jsem, že ta nostalgie, které jsem se obávala, zatím nedorazila.
Bříško, i když není to z největších, mi překáží. Špatně se mi leží, špatně se mi spí a pak jsem z toho pořád unavená. Těším se, až budu mít „zpět svoje tělo“ a nebudu omezena na pohybu. Bála jsem se, aby mi porod nechtěli v porodnici nakonec vyvolávat. Nechci žádné ty hormony, zkrátka se bojím přenášení…
Začala jsem říkat miminku, ať se radši narodí dřív než později. Termín mám za dva měsíce. Nemyslela jsem tím hned, ale prostě dřív.
Chci tím říct, že se zase potvrdila síla myšlenky a přání, o které už jsem psala v článku zde.
Miminko mě vyslyšelo a na poslední kontrole u paní doktorky jsem se dozvěděla, že mi hrozí předčasný porod. Jsem na začátku 32. týdne. To znamená, že by bylo dobré, kdyby miminko u mě v bříšku ještě pár týdnů vydrželo. 🙂
Začala jsem víc odpočívat a na následujících pár týdnů se vzdám mých oblíbených procházek do kopců.
Už se dostávám k tomu, co jsem myslela tím, že se cítím jako v důchodu. Je paradox, že mám aktuálně spoustu volného času, ale nemám z toho moc radost. Druhou půlku těhotenství trávím vesměs doma. Mám pocit, že ten volný čas naplno nevyužívám a neužívám si ho tak, jak bych si představovala. Kdyby se mě někdo zeptal před pár měsíci, co bych dělala, kdybych neměla žádné povinnosti, odpověděla bych cestování, putování, poznávání,…
Teď ten čas mám a nemám energii téměř na nic, ať už psychickou nebo fyzickou. Jsem ráda a děkuji si, že jsem si to celé v hlavě porovnala, že jsem docela šťastná a se situací s čekáním na miminko srovnaná. Nemám ale sílu na věci okolo. Je to občas taková prokrastinace.
A někdy si vzpomenu, jak babička říkala, že nemá čas, že nestíhá, to co by chtěla. Já jsem se smála, jak je to možné, když je v důchodu a má tedy čas jen pro sebe. Já to teď mám stejně. Nemusím nikam vstávat, pospíchat, nemám žádné časové závazky. A to mě právě netlačí nic dělat a tak mi někdy přijde, že opravdu nedělám nic. Nebo že vlastně ani nevím, čím ten plynoucí čas trávím.
Hodně odpočívám, tělo si o to říká, nevyčítám si to, ale přesto mám pocit promarněného času. Opakuji si, že to tak prostě je, že to je čas pouze pro mě a pro moje miminko.
Do tohohle týdne jsem alespoň skoro každý den vyšla na pořádnou vycházku. Od poslední kontroly u paní doktorky jsem ale svoji pozornost zaměřila na to, aby tam miminko ještě vydrželo. To znamená klidový režim – doporučení co nejvíce jen a jen ležet, nejlépe si ani sama nevařit, neuklízet, žádný pohlavní styk, žádná chůze do kopce a prostě odpočívat.
Je to JEN pár týdnů, říkám si. Je přece hezký nemuset nic. Ráda lenoším. Ale ne na povel a několik týdnů v kuse.
Dobře. Beru to. Zvládnu to. Prostě se opět o něco víc omezím. Pro mé a pro miminkovo dobro. Jsem máma, ty se někdy obětují. A při tom fantazíruju o tom, jak s příchodem na svět mého nového parťáka budu toho omezování zase postupně moct ubírat. Alespoň toho fyzického určitě. 🙂
Zkouším si tedy důchod na nečisto. A jestli je pravda, že do něj nikdy moje generace nedojde, tak ho prostě mám teď. 🙂 Alespoň, že nákupním horečkám s frontou na akce se teď, s doporučením přísného klidového režimu, vyhnu. 🙂
Jsem obyčejná holka, které mateřství dost zásadně změnilo život. Nejdřív jsem nevěděla, jak nové období uchopit. Jak zůstat sama sebou. Řekla jsem si ale DOST. Dost s litováním se. Přišlo to, co jsem potřebovala. Zpomalení. Přijímám všechno tak, jak přichází a jsem rozhodnutá z toho vytřískat maximum. Chci inspirovat právě tebe, pokud se ti změnil život podobně jako mně a nebo prostě hledáš nějakou novou příležitost, jak začít jinak. Podle sebe. Chceš se stát svým vlastním pánem ve všech směrech? Klikni SEM a udělej první krok k životu, ve kterém se nebudeš muset nikomu podřizovat 🙂